.
Po Dvořákovi, Smetanovi a Janáčkovi pokračuje Hudební divadlo v Karlíně na své Malé scéně hudebními pořady ze života významných osobností. Tentokrát si tvůrci vybrali jednu z nejznámějších českých spisovatelek Boženu Němcovou. Představení nazvali podle jejího dílka „ČTYŘI DOBY“.
O jejím životě a díle se napsaly stovky ne-li tisíce více či méně odborných i zábavných a někdy až bulvárních pojednání a příhod i objevných zjištění patřících k záhadám života této jistě právem obdivované a milované ženy. Tajemstvím Boženy Němcové je i datum jejího narození. Poslední výzkumy celkem důvěryhodně udávají, že slavná spisovatelka se narodila o dva, možná o tři roky dříve a že jejími rodiči nebyli manželé Panklovi. Kdo, kdy, kde a proč se tak stalo, je věc dnes už víceméně známá, a další zkoumání rádi přenecháme literárním badatelům. Přesto však, téměř detektivně, budeme pátrat po jiných záhadách: jestli ještě žije Viktorka od splavu anebo zda je to její duch, který děti v noci děsí? A také kdo je tajemným dárcem peněz, které Němcová nachází každý měsíc v obálce pod dveřmi? V našem pořadu, stejně jako v těch předchozích, se pak snažíme ukázat glorifikovanou osobnost ve světle normálního života v její době. Pro příběh jsme si vybrali rok 1856. Rok, kdy se vyrovnávala se smrtí milovaného syna Hynka, rok, kdy psala Babičku, rok, kdy se rozcházela s manželem, rok, kdy celou svou láskou, které byla schopna, se věnovala svým třem dětem. Rok, kdy se přátelila s Karolínou Světlou a malířkou Amálii Mánesovou s nimiž ji spojovala divoká umanutá potřeba ženské rovnoprávnosti a vlastenectví. Byl to rok, kdy se setkávala s Janem Nerudou, a především se svou novou velkou a poslední láskou mladým medikem Hanušem Jurenkou. Byla to doba kdy také zažila pozornost a nátlak císařského policejního aparátu. Samozřejmě nemůžeme vynechat návštěvu Starého bělidla, a ukázat, že bělidlo a život v něm nebylo takovým rájem na zemi, jaký známe z Babičky, a že Barunka romantické dětství neprožila v malebné chaloupce, ale v tmavé neromantické ratejně. Přes všechna trápení osudu, nebyla Božena Němcová paní se smutným pohledem, jakým se na nás sladkobolně usmívá ze známého portrétu od malíře Josefa Vojtěcha Hellicha. Byla i mladou ženou, která si dovedla dělat legraci ze sebe i ze svých problémů, ze zklamané lásky i z chudoby a snášet všechny životní útrapy s obdivuhodným nadhledem. To všechno nikterak nesnižuje její osobnost, ale naopak přispívá k uznání její velikosti, životní síle a k obdivu, který jí právem náleží.